Mallorca [Majɔrka]

... příprava na posunutí o další level dál ... tímhle jsem zakončoval poslední svůj zápisek. Slovo dalo slovo a bylo na čase proměnit myšlenku v realitu. Zaletěti si sám na ostrov, celý si ho přejít s batůžkem na zádech a zase se nějakým způsobem dostat zpátky. Moje volba padla na španělskej ostrůvek Mallorca, na kterém je mimo jiné i dlouhá stezka - GR221 protínající místní malý vesničky.

sever ostrova, trasa GR221

Chtěl jsem si ho přešlapat někdy na jaře, protože v letních vedrech bych se roztekl jak smaženej eidam třicítka.

Den D přicházel, balení krosny jsem odkládal a nakonec to pytlíkuju den před odletem. Tentokrát jsem si všechno důkladně převážil, ať mám aspoň orientačně přehled, která položka má největší váhovej podíl (bylo to jídlo samozřejmě).

celej obsah baťoha

1. den

V březnové, úterní noci nastal ten Den a já vstoupil do ladnýho nočního teleportu Brno - Vienna - Palma de Mallorca.

sebeodbavovací skenery

Malta, Mallorca, šak je to taky na Mal... - v pozadí pohoří Tramuntana

Nejvíc mi spadl šutr ze srdce, když jsem na palmským letišťu našel moju odbavenou krosnu ve stejným stavu, v jakým jsem ju nechával ve Vídni na odbavení. Začínat vejlet s rozšvihaným baťohem se mi fákt nechtělo.

Každopádně po vystoupení z letištní haly přede mnou čekaly dva úkoly:

1. splašit si plynovou bombu, ať mám na čem ohřívat ty delikatesní snídaně a plechovkový šmakulády
2. dostat se na druhou stranu ostrova, na začátek trasy do vesničky Pollença

Při předběžným plánování tohodle tripu jsem si všiml, že hned kousek od letiště mají místňáci Decathlon. Tož bylo potřeba ho prubnout. Vymotat se z okolí letištních prostor chvíli trvalo, všude okolo se naskýtalo staveniště se spousty zákazů. Po pár parkourových kouskách jsem se octl na správným chodníku, který mě následně vedl k místnímu nákupnímu centru. „Tyjo celkem cejtím rozdíl teplot, že já si bral ty černý kalhoty.“ jelo ve mně. Sice byl březen, ale sluníčko se do toho už solidně opíralo. Po nějaké chvíli se ocitám v malilinkatým Dekáču a nacházím onu potřebnou šroubovací bombici. „Pecička, mám na čem vařit.“

Začal jsem plnit druhý úkol... transportnout se do Pollençy. Podle mapy.cz to mělo být na dva přestupy od Decathlonu. Došel jsem na zmíněnou zastávku, čekám, koukám na jízdní řád, vyhlížím kýženej bus s mým číslem, ale ten nepřijíždí. Mezitím dojížděly spoje o jiných číslech. Když v tom přišla na zastávku postarší Španělka. Zeptám se jí! Jénže oj. Paní byla ještě víc zmatenější než já a konverzace se začla ubírat jiným směrem. Pokusila se mě konvertovat na jednu jedinou, nejpravější víru ... a to jest: najít si svýho jedinýho BOHA. Z týhle delikátní debaty bylo potřeba nějak elegantně vybruslit, takže volím plán B. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale nakonec odchytávám autobusovou linku, která jela přímo na hlavní nádraží do centra Palmy. Místní hlavas je tu celý situovaný v podzemí, kde člověk našel jak vlaky, tak aj autobusy. Zde jsem už bezproblémově odchytl mimoměstskej bus, kterej mířil do Pollençy.

Bus mě vyhodil na správný zastávce a já tak mohl začít jít kopcovat. 

nad Pollencou

trapnej asfalt vystřídaly nohama pečlivě oježděný kameny

První setkání s místní natůrou i faunou bylo na zdejším svatým kopečku Puig de Pollenca.

zdejší černočerný obyvatelstvo

luxus výhled na etapu, která mě další den čekala

Oukej aklimatizace probíhala celkem rychle, po výstupu musely kalhoty dolů, jinak bych měl nohy pěkně přidušený. Zpátky už jsem sestupoval v kraťasách. Zapomenutá ulice mi dávala najevo, kdo je tu majitelem.

místní kočkogang

V rámci appky horobraní vystupuju ještě na jeden zapomenutej kopec, kde to podle houštin vypadalo dosti nenavštěvovaně, neobydleně.

 

kousek pěšinky před tím, než se ztratila úplně

Doslova jsem se dodrápal na kopec a ukládám ho do splněných výstupů.

Jenže s tím neobydlením se mi to trošku překalkulovalo. Z naprostýho ticha a odnikud byli vyvoláni dva přinasraní, lesní pesové, kteří měli problém s mojí přítomností. Snažil jsem se jim klidným hlasem říkat, su tu jen na skok, hned mizím. Jenže měli v paži a pronásledovali mě dál. Naštěstí tohle duo (1. Shiba Inu mixnutá s italákem, 2. jezevčík mixlej kdoví s čím) mělo akční radius jen pouhých 200m, doprovodili mě na hranici jejich území a pak si mě už nevšímali...

osvěžující sprchovej kout

Jóó tak ten refreš studenou vodou hodně bodnul v tomhle začínajícím letním počasí. Procházel jsem zmíněnou malebnou vesničkou a šel se zalít místním škopkem od pivovaru Estrella (chuťově to celkem remizovalo se Staroblatem, akorát o trochu hořčí).

místní liduprázdný uličky mě jednoduše pohltily

Při pozdním podvečeru jsem směle ukrajoval první metry z turistické stezky. Stmívalo se a já začal pomalu sondovat, kde složím hlavu. Cestička byla lemovaná kamenitou zídkou, nad kterou byla vcelku rovná plocha. Nalezené místo pro mě splňovalo jednoduchý pravidla pro spaní = nebýt přímo u cesty + nebýt z kopca + nebýt u zvířat. Přibalenou pončopláštěnku jsem vcukuletu proměnil v provizorní přístřešek, nasoukal se do spacáku a odpočíval. Již byla tma. 

O pár chvil později se cosi v dálce rozeznělo. Byl to zvonek. Potom i druhý zvonek, třetí, čtvrtý... celá tahle skupinová zvonkohra se jistým krokem přiblížila ke mně. Nebyl to nikdo jinej než svačící ovce na véči. Neznal jsem přesně jejich čas jídelníčků, takže za zvuku ďábelskejch zvonů proběhlo přemístění mýho noclehu o pár set metrů dál. A vyplatilo se to... bylo potřeba načerpat drahocennýho spánka...

2. den

Při ranním rozbřesku jsem nerušeně pokračoval v trase. 

heleho i vodu tu maj, třeba to tady tak špatný s tou vodou nebude

Trasa byla značená perfektně, takže telefon měl ode mě celkem klid. Místo sápání po telefonu jsem nasával lokální přírodní krásy.

První překlenutí sedla mi nedělalo žádný problém, jelikož mě doprovázela ranní čerstvost. Při této etapě jsem potkal první unavené turisty, kteří v této části zakončují svůj týdenní přechod. U dalšího výhledovýho místa se otvírá rozhled na další vesničku - Lluc.

Následoval jsem barevné značení a do další civilizace mě za teplého počasí doprovázela vlněná turistická dvojka.

Projití první části si zasloužilo ochutnání nějaké místní laskominy. Kromě tapas tu servírovali v hliněných miskách i Frita Mallorquín, což jak jsem zjistil posléze, byla kombinace jarní zeleninky, koření, chilli papriček, oliváče a kozích jater! Móc pestrá záležitost.

Při placení na baru zapátrávám, jakou tu mají místní pálenku. Načež mi číšník obratem doporučuje ochutnat Herbes de Mallorca. Přičuchával jsem k právě nastrojenému panáku téhle lihoviny. „Vždyť to, to ...“ jelo mi hlavou. „Salud!“ hlásil číšník. „Vždyť to chutná, jak tekutá hašlerka!“ dokončil jsem myšlenku nahlas. Bylo mi ctí vysvětlit chlapíkovi, že v Čechii máme tenhle špirit v nealkoholový formě bonbonu. Byl v údivu. Já byl téže v údivu ... protože jsem si z nějakýho důvodu přibalil do krosny balík Hašlerek (a to běžně bonbony v baťohu nenosím). Náhoda? Nemyslím si! Pinkl jsem číšníkovi ke koštu naši nealko cucací verzi. Jóó byl spoko a jako dík mi nazpátky přihrál novej panák s jejich místní "domáců". Ta mi vyvětrala hubu o dost víc.

Po téhle příhodě jsem prozkoumal zbytek Llucu. Jedná se spíše o poutní místo než o vesnici a taky to šlo cítit na každém rohu, klid, pohoda, jakoby se tu zastavil čas...

Jardí de la Magnòlia

Santuari de Lluc

14/3/2024 15:31

Čas jsem měl doslova před očima. Bylo uznáno za vhodné, abych se posunul dále na trase. Další den měl být totiž náročný (co se týče převýšení + vystoupaných výškových metrů). Část stoupání jsem si tedy odbyl ještě v podvečer, abych toho neměl takovej kotel hned k snídani.

Směrem vzhůru lesem bylo možno vidět několik zelených kruhových základen, což byly pozůstatky po dobách, kdy se zde vyrábělo dřevěný uhlí (v kulatých hutích). Na jedné z nich jsem si ustlal a prohlásil dnešek za hotový...

 

3. den

Ráno mě probudil zvuk deště a taky fakt, že jsem neměl úplně schovaný baťůžek pod celtou. Stáhl jsem krosnu k sobě a dřímal dál. Kolem půl osmý se mi podařilo vykutálet z pelechu a byl připraven na spolknutí zbytku stoupání do 1200 metrů nad mořem. Cesta lesem ubíhala příjemně, po čase se lesní stezka změnila v klenuté serpentinové schody.

kamenitý schody

Plíce se teprve nastartovávaly a já odpočíval na jednom rozjímacím místě. Dole pode mnou jsem si stihl všimnout mihnoucího se stínu, který se pomalu řítil mým směrem. O několik vteřin později to dorazilo ke mně. Byl to malý, černý, nebojácný peso! Jeho páníček ho následoval několik desítek metrů za ním. Pro mě to byla vítaná změna, protože mým směrem doposud nikdo nešel. Ihned jsme se dali s chlapíkem do řeči, věkově byl stejně mlád jako já. Po chvilce zjišťuju, že se jedná o místního turistickýho průvodce jménem Guillem. Společným dvouhodinovým výstupem jsme se zároveň obohacovali o zajímavosti z našich zemí (čuměl jsem, že pokud máte na Mallorce dostatečnej peněžitej bakšiš a vliv, tak si můžete v zdejších luzích a hájích kůpit svoji vlastní horu). Společnými silami (nás dvou, psíka do toho moc nepočítám, ten měl vrtulu v zadku) jsme se vyškrábali na monumentální vrchol puig d'en Galileu, ze kterýho byl neskutečnej výhled do všech světových stran.

vrcholové sebefoto

výhledis, peso a dva malý kozí stíny vpravo

Při papací pauze došlo k výměně telefonních kontaktů, takže až příště dovalím na Mallorcu, tak Guillemovi dovezu pořádnej škopek. Po společné krátké svačině jsme se již rozdělili a Guillem s psíkem se vydali zpátky k autu. Já pokračoval dál v trase. Jenže to už bylo kolem oběda a ten žhavej pomeranč na obloze měl i takto při březnu slušnou silu. 

výhled z Puig de sa Mola

V kombinaci s tím, že nahoře nebyla žádná možnost zákrytu (nepotkal jsem žádnej strom), jedinej stín se nacházel za mnou, ten můj, upocenej.

Namíchal se mi teda tím pádem slušnej koktejl k okoštování:

• nahoře nebyla žádná možnost úniku před slunkem
• jediný stín byl ten můj upocený za mnou
• s tímhle jsem se nepochlubil, ráno při schovávání krosny před dyštěm se mi povedlo omylem vylít asi půllitra vody, takže do další etapy mi od rána zbýval skoro litřík vody

Nezbylo mi nic jinýho než pokračovat dál v cestě bez stínu. Vítaly mě další dechberoucí rozhledy.

značení na GR221

Další sedlo se nechalo překlenout a i při mým konzervativním spoření s vodou jsem byl najednou na suchu. Nicméně dole v dáli se už zelenal les a slibná možnost vody.

někde dole by měla být voda

Sestoupal jsem postupně do pohostinnýho stínu. Když tu najednou... bylo dosáhnuto poloslíbenýho vodního přídělu v podobě studánky - vodního zdroje Font des Prat. 

Font des Prat, zdroj vody

Zde jsem dal zaslouženej refreš. Při odpočinku mi bylo rozvzpomenuto vyprávění od Guillema, kdy mi říkal, že se mu sem v minulosti hlásila rodinka z Dánska. Chtěli si před rokem v srpnu projít části téhle trasy. Ano, totální loupákovina. Jak bylo předpokládáno, nemohlo to dopadnout jinak, než že to rodinka v tom teplým humáči vzdala. 

jídlóóó

Dohodil jsem do sebe vločkyns s arašídovým máslem + banánem a mohl pokračovat dal v krasojízdě směrem na místo zvané Cúber. Během tohoto úseku mě minulo jedno ze dvou mallorských jezer Gorg Blau.

Gorg Blau

Prstem jsem si přejel přes nejvyšší část pohoří ostrova s vrcholem Puig Major, kterej je ovšem nepřístupnej, protože se nachází ve vojenským prostoru.

koulovitej radar

U většího jezera Cúber se to hemžilo německýma seniorama, ale i přítulnýma oslíkama, kteří čekali na drbačku.

Následně se mi podařilo projít průsmykem ovčí zvonkohry (jó to není ofiko název, ale pokud by měl, nesl by právě toto označení, protože ty zvony, byly, naprosto,... VŠUDE).

za sebou jsem nechal jezera, i zvonky

Den spěl pomalu ke konci. Všichni turisti se již někde uklízeli na refugia, slunečnej kotouč se už pomalu začal schovávat a já nasával boží atmošku. 

megaéterickej vejhled

Mohl bych to popsat všelikrásně, ale na to by slova, ani videa nestačila, to se musí jednoduše zažít.

Suprově se usínalo.

4. den

Následující den započal již dobře zajetým ranním rituálem = pobalit dočasný spaní, převlíknout se do chodícího oblečení, opláchnout xicht, vyčistit zuba a pokračovat ve stínu Tramuntany. Ranní cvrlikot byl pomyslným podkresem při mým kráčení k další vesnici. 

Kamenitá stezka se kroutila jak had a hle! Tu se zpoza skály odemkl výhled na Sóller. Jednu z vyhlídek jsem pasoval na můj snídaňovej flek.

Minulo mě zepár desítek místních běžců, kteří očividně měli jinou ranní rutinu, běželi směrem od vesničky do toho obrovskýho stoupání. Pobalil jsem se. Můj sestup dolů započal. Skladba trasy byla celkem nekompromisní - neustálé klesání po cestičce složené z různě ohlazených kamenů. Nebýt turistickejch palic, tak moje kolena brečej ještě teď. Míjel jsem krásný, drobný vodopády. 

Kousek od nich byla i jistá forma levády s kohoutkem. Toho by byla škoda nevyužít. Pomalou škytající vodou jsem plnil čutoru. Během doplňování se mým směrem škrábalo cizojazyčné duo, který mluvilo jazykem, na který jsem tu ještě nenarazil - finština (neumím finsky ani prd, ale mám naposlouchaných nespočet cover verzí Ievan Polkky). Byli celkem překvapení z takovýho rychlýho odhalení. Mě spíše odzbrojil fakt, že ani jeden z nich neměl flašku na vodu, šli úplně na sucho. Prý, že si šli jen na drobnou vycházku. Naštěstí byli kousek od vesnice, ale i tak. Popřál jsem jim dobrýho návratu a vydal se dál. Sóller čekal. 

příchod do Sólleru

Kromě Ievan Polkky se mi v hlavě rozezníval plán, co vlastně ve vesničce potřebuju. Jednoznačně to bylo doplnění baterek, jak těch elektrickejch, tak i vnitřních.

Bohužel jsem si neovědomil, že je sobota, tudíž hlavní ulice byly okupovaný štrůdlama seniorskejch zájezdníků z Německa. Prokličkoval jsem si cestu městem malebnejma, úzkejma uličkama, který mě dovedly k majestátnímu kostelu.

Sóller je jedno z malých městeček, jež má i svou šalinovou kolej fungující přes 110 let.

Po žvanci v restauračce jsem ještě zaplul do kavárničky, kde jsem dobil obě baterky. 

příjemný osvěžující pííívo, konečně něco víc pitelnýho

Následně bylo potřeba doplnit papací zásobu v krosně - jamóny, sýry, fuet, škopek, konzervy. V krámku měli vše zmíněný a jako bonus ... místní pomeranče. Ty byly na každým rohu, takže jsem jich zepár taky lapl. Při balení proviantu si mě odchytla milá německá dvojička těžkobaťohářů. Krátce jsme pokecli o trase, cílech, tipech a jako zpestření mi doporučili sejít ze značené cesty za Sóllerem. Jít cestičkou podél pobřeží až do Cala Deiá se mi zamlouval jako super plán. „Proč ne, aspoň bude dobrodrůžo.“ říkal jsem si. Kroky mě vedly k Port de Sóller. 

top gurmet šit

top gurmet šit výhled nad Portem

Dojedl jsem tu studentskou večeři a začal postupně klesat mimo stezku. 

"kočičí mor!"

Pomalu nastávalo stmívání a já za zvuků šumění moře procházel obydleným územím nazvané Alconàsser. Kousek od něj jsem stihl nasát moc božskej západ slunka.

„Mhm, chtělo by to najít místo na spaní.“ proběhlo mi hlavou. Jenže všude to bylo svahovitý jako prase a na nečekanou večerní koupačku se mi moc nechtělo. Po pár výbězích a sebězích nočním pololesem jsem konečně našel použitelnou rovinu na spaní.

foceno až ráno 

5. den

Ráno jsem balil svůj příbytek tak urputně, až se mi povedlo z ponča utrhnout jeden z kotvících trojúhelníků. V tu chvíli si říkám, že to nějak fixnu ve vesnici ... šicí sadu s sebou fakt nenosím.

rdy to go

O chvíli později mě už pohltila neznačená kamenitá cestička. Postupně jsem nacházel další a další mohylky, který mě správně směrovaly do Cala Deia. Navíc, jak bych se tu mohl zatoulat, když si stačí držet móřo po pravici. Stezička byla dechberoucí a hlavně absolutně bez lidí. Jó několikrát jsem děkoval v duchu tý německý dvojičce, že mě sem nasměrovala.

Míjel jsem spousty krásnejch spotů pro potenciální kempovačku, dost míst se přímo i vybízelo pro hamakování. 

Netrvalo dlouho a otevřel se mi tyrkysovej klenot - Cala Deià!

Proběhlo řádný vyrevitalizování nožiček v tý suprstudený vodě. Po chvíli odpočinku jsem už opět pokračoval dál v cestě a napojil se opět zpět na ofiko červenou trasu GR221. Vesnička Deià mě přivítala naprostou květinovou explozí vůní. Kam se hrabou všechny aviváže. Natankoval jsem si boží vodu (doslova BOŽÍ vodu, jednalo se o kostelní pítko) a šel udělat zásobovací průběh místním šopem.

bacha na ty kočky

Fiat 850

Deià 

Procházejíc kolem místního antiku se mi připomnělo pončo s jeho utrhnutým trojúhelníkem. Vešel jsem dovnitř. Místnost s pultíkem byla vyplněna různými soškami, oblečením a místní hliněnou tvorbou. Nikdo se tu nenacházel. Koukal jsem na nabídku náramků. „Tyjo sto éček za náramek, to se někdo posral...“ mý rozmýšlení bylo přerušený příchodem majitelky. Ve stručnosti jsem jí popsal můj trabl a dotázal se, zda tu mají šitíčko / šicí stroj. Bohužel neměli. Při sundávání baťohu mi ženština stroze řekla, ať jí tu s tou věcí něco neshodím (jo to jsem fakt neměl v plánu). I přes její odtažitost mi dokázala pomoci, ve finále jsme kotvící roh přicvakali sešívačkou. Woohoo, cesta mohla pokračovat. 

Posilnil jsem se kefírem a pokračoval napříč další etapou - překlenutí Es Caragolí. 

Ono totiž od rána byl pěknej příkrm stoupání, na osmi kilometrech převýšení kilometr. To je ještě lepší sranda než jít z Ostravice na Lysou horu.

Menší vsuvka... tím končí můj deník, který jsem si psal do pátýho dňa. Je srpen 2024 a já tenhle prásk od března postupně doplňuju a stále nemám hotovo. :-D Nicméně pokračuju dál, tentokrát ze vzpomínek.

Ta nekonečná serpentina mi dávala zabrat čím dál víc, cejtil jsem, jak se mi na zádech zakládá slušnej bazén, kterej by pojal celý plavecký družstvo. Síly jsem rozložil postupně, takže se mi na Es Caragolí podařilo ležérně vystoupat (jiná možnost stejně nepřicházela v úvahu).

:-P

Zvykl jsem si na vrcholy tahat vedle píva i ty místní šťavnatý pomeranče, který když se ještě decentně posolí... to je potom nášup panečku. Dokonalá odměna.

naranja

 

prach, teplo a minimum stínu

z téhle strany ostrova jsem přišel

a tahle část ostrova na mě ještě čekala

Odměnou byly samozřejmě i ty dechberoucí 360° výhledy. Stále jsem se pokrejval pořádnejma dávkama opalováku, ale i přesto dělalo slunko svý a nepolevovalo na intenzitě. Naštěstí se mi brzy podařilo dostat do stinných lesíků, který signalizovaly jediné = začlo klesání do další vesničky - do Valldemossy. 

Nastala krizička. Po té celodenní výhni, ulepenej od kombinace opalováku, propocenosti a soli se mi zachtělo sprchy, vody, potůčku... čehokoliv. Jenže bída. Na těch šesti kilometrech do vesničky byla všechna zdejší voda vyschlá. Potkal jsem belgickou dvojičku, která si zrovna dopřávala oddech. Vymanila mě alespoň na chvíli z těch slepenejch myšlenek. Měli nasměrováno také do Valldemossy. Během konverzace se zmínili, že jdou spát do hotelu. Cesta utekla a my se už nacházeli na hranici vesničky. Belgičani se vydali vstříc hotelu, proběhlo jen krátké loučení, protože jsme všichni usoudili, že se následující dny ještě potkáme, jelikož jdeme stejným směrem (pozn. nikdy jsem je už potom neviděl). Ve mně se to zlomilo a taky už jsem začal koukat na místní bookingovou nabídku, něco levnýho, na jednu noc. Jak rychle byl booking otevřen, tak i se stejnou rychlostí byl zavřen. Cenovky za jednu noc začínaly na částce letenek, za který jsem se na ostrov dostal (3500 korun). 

„Hmm, co teď.“ Pozdní podvečer, utahanej z celýho dňa, okolo spousta městskejch posh turistů ověnčenejch luxusníma hadýrkama. Chtělo se mi mega do pryč.

„No co, když už všechny plány padly, tak se aspoň půjdu pořádně nadlábnout, spláchnout se pívem a dobít mobil.“ tak zněl nejalternativnější z alternativních plánů, který jsem si usmyslel.

A bylo to super. Ve večerních hodinách se mi podařilo dokutálet jen kousek do místního lesa a šel si chystat spaní (hodil jsem za zem podlážku z tyveku, karimatku a to bylo vše).

Nebyla zmíněna jedna věc, před véčou se mi ještě podařilo skočit do obchůdku, kde jsem pokoupil zepár zásob na další den a taky ... vlhčený ubrousky. Před spaním jsem se celej ojel vlhčenejma ubrouskama a byl opět čerstvej jako lotos.

6. den

Ráno mě čekalo další stoupání, ale už ne tak kulervoucí, jako předešlý den. Při jednom z výhledů si všímám, že po šesti dnech opět vidím v dálce hlavní město - Palmu.

Již to byla tradice, že každý den probíhalo snídání u jinýho výhledu a tento den tomu nemělo být jinak. Při hledání ideálního místečka potkávám šlachovitého, postaršího turistu, který si lebedil na kameni. Užíval si ranního cigárka. Vedle něj ležela obrovská minimálně dvacetipětikilová krosna. Vyměnili jsme si zkušenosti a poznatky z trasy, měl totiž namířeno do Valldemossy. Dozvěděl jsem se, že chlapík pochází z Francie a předchozí den se s ním taky moc nemazlil. K podvečeru ztratil trasu a cestou bez čelovky se pořádně ošlehal místní vostrou florou. Byl dodrápanej od nabroušených mallorských kapradin. Po chvíli jsme prohodili bon voyage a pokračovali dál svýma směrama.

snídaně tajm

Tahle etapa do další vesničky byla méně značená, ale byla poseta spousty mohylákama, takže se bylo čeho držet (pokud tudy teda nejde člověk večer).

kamínkový navigační uskupení

možná by mi lázeň v tomhle přidala pár super abilit k dobru

Poslušnými kroky se mi krájela cesta dolů do další vesničky jménem Esporles. Občas na mě vykoukl přenádhernej výhled.

skoro jako u bratrů na Slovensku, Súľovské vrchy jste to vy?

dole v dolině čekající vesnička Esporles

Vesnici jsem měl už skoro na dosah. Když v tom moje uši zaregistrovaly dlouho neslyšený zvuk ... tekoucí voda! Vodním tokům na mapách.cz jsem tu už přestal věřit, o to překvapující zjištění to bylo, že se vedle v lesíku schovával úzkej potůček.

chillplac

Zapl jsem pračku, zároveň proběhla posilňující, odkládaná sprcha pod mini vodopádkem a já byl v tu chvíli spoko jak nikdy. Do Esporles se mi tedy podařilo dojít ve velice načechraném freš stavu.

gotický kostel, jež vévodí zdejším uličkám

V místní hospůdce jsem se občerstvil zdejším tapas a poté popošel kousek za náměstí, kde krásně svítilo sluníčko, takže vypraný trička měly alespoň šanci uschnout. 

náměstíčko

Až poté mě trklo, že o pár metrů vedle mě seděla holčina, taky s velkým báglem. Automaticky zdravím skoro všechny turisty „Ahoj“. Tady tomu nebylo jinak. Nazpátek na můj pozdrav se vrátilo cosi jako ahoj. Říkám „Jsi z Česka?“ „Nie, zo Slovenska“ ozvalo se nazpátek. Jéé pecka, po třech dnech jsem opět slyšel českoslovenštinu. Po chvíli se dozvídám, že je na treku s přítelem a chtějí stezku buchnout během 5 dní. Jen, co to dořekla, přišel vzápětí i klučina, ověnčen nákupem z místního šopu. Jemu už jsem rozuměl lépěji, byl od Uherskýho Hradišťa. Během vyměňování našich zkušeností, zážitků a životních mouder se dozvídám, že se míjí ještě s jednou dvojičkou holek, taky z Čechije. Neuběhlo ani půl minuty a zmíněné duo přišlo. 

Na naprostou haluz se k nám přidala ještě okolo jdoucí dvojka děvčat, opět z Čech.

Už nás bylo krásné, malé, sedmičlenné uskupení, který se potkalo kdesi na španělským ostrůvku, v jedný malý vesnici. Na mě to udělalo milej dojem, možná tím, že v tu chvíli jsem češtinu dlouho neslyšel, nebo tím nasátím supr atmošky, která tam vznikla. 

Každopádně mi prolítla hlavou myšlenka o tom, že každý jde ten svůj trek svým způsobem. Ať už to někdo chce bombnout za pět dní, ať už to jde někdo s dvacetikilovým báglem, nebo to někdo jde s full luxusem a bookuje si ubytka dopředu, je to jeho cesta, kdo jsem, abych to soudil. 

Já na GRko měl spóústu času, právě na tohle potkávání super lidí. 

Vidina spěchání na nějaký konkrétní letadlo mně moc nelákala.

Pokecalo se velice příjemně, ale usoudili jsme, že je potřeba dál hltat kilometry. Proběhlo hromadné rozloučení a každý šel svým směrem.

Pokračoval jsem dále za vesnici. Bylo mi až divný, že na trase nebylo ani živáčka. Naprosto vymeteno. 

opět oleštěný kamínky všůde

To odpoledne se mi zachtělo muziky, takže po šesti dnech došlo i k okoupání můzikou a ta na mě dycky zanechá plnodobíjecí efekt. 

na takový případy jsem si předpřipravil espaňa songlist

Nějakým způsobem se mi podařilo dokutálet do Banyalbufaru, což byla přímořská vesnička. 

Obvolal jsem rodinu, že su živ, zdráv a šel si poté při večeru hledat opět nějakej ten flek na spaní. Když teď přemýšlím, psal jsem něco o hltání kilometrů, dívám se do historie fitness náramku a ten den bylo nakutáleno 30km.

skrytej západ

7. den

Předtím než se mi podařilo večer usnout, jsem ještě vyřídil korespondenci a to doslova. Česká pošta má appku, která nabízí poslání pohlednice s fotkama, textem, úpravama atd. Chtěl jsem jí prubnout. Motto „Dnes podáte, někdy dodáme.“ se tentokrát nevyplnilo a pohled došel opravdu dříve, než jsem se stihl z Majorky vrátit. Hustý!

Dočasný spací příbytek byl pobalen. Moje kroky pokračovaly směrem na předposlední vesnici Estellencs. 

tenhle rozcestník ještě voněl novotou

Jen co jsem dofotil rozcestník, tak mě potkal první turista dne. Snědej, buclatej chlapík s roztřepenýma, černýma vlasama. Takovej ten typ jakoby vypadl z havajskýho filmu. No prostě týpek jako ten z Moany (píšu si poznámku, příště se s těma lidma víc foť, ať je nemusíš tak latentně popisovat). Samozřejmostí bylo vyměnění svejch zkušeností a cílů, co mě překvapilo, byl fakt, že týpek měl v plánu být na ostrově něco mezi dvěma až třema měsícama. Což nasvědčovala i jeho krosna, div ho celýho nestrhávala dolů ... měl v ní úplně vše, i potápěčskej kit. Doslova jak šnek se svým domkem. Po chvíli se opět vydáváme svými směry a pokračujeme ve svých cestách dál.

výhled na Estellencs

trocha steampunku

Ve vesničce Estellencs proběhlo doplnění zásob snikrsek, konzerv a hlavně drahocenný vody, která prostě nikde v terénu nebyla. Nacházel se tu jeden skromnej obchůdek, kterej toho ovšem nabízel hodně! Místní teta tu měla aj kávovar, takže čerstvý kafčo k rannímu nákopu bodlo. Dohovořil jsem u kafe s procházející švýcarskou dvojicí a pokračoval dál krájet stezku. Za Estellencs mě čekalo opět stoupání do výšin. Nevybavuju si, že by mi to dělalo kdovíjaký problém, ale člověk rychle zapomíná. 

Dostal jsem se znovu do těch krásných pustých výšin s dalekosáhlýma výhledama.

jó ten kamenej vrchol támhle, taky jsem si ho zalogoval do Horobraní

naranja

Bylo potřeba zase opustit stezku, tentokrát kvůli tomu, abych se dostal k dalšímu výškovýmu bodu. Vzápětí jsem tam začal bombit posledního půlkilometra nahoru, jen ten úsek měl asi dvěstě metrů převýšení. Cesta byla značená mohylkama, ale trasa byla spíš jen směs kamínků, velkejch šůtrů a sutě. Člověk se aspoň protáhl celým tělem, protože místama musel po všech čtyřech, ale dalo se.  Tenhle výstup jsem částečně sdílel s dvojičkou, kterou jsem doběhl. Borec, s borkou. Pomalým, ale jistým krokem se taky hrnuli nahoru. Borec chytil slinu a moje tempo. Uteklo to rychle a po sérii překážkových kamenů jsme najednou stáli u kýženýho vrcholu. Jenže nám někdo chyběl. Ptám se týpka, kde nechal ženu. Trošku zkoprněl. Mrkl na mobil a měl asi tři zmeškaný hovory... Já odhodil krosnu a šel se pomalu mrknout zpět. Přes hranu skály jsem pár desítek metrů pod sebou holčinu viděl, jen trochu sešla z cesty. Mávl jsem na ní a naznačil, kudma se má dát. Tak už to nakonec byl vrchol o třech lidech. Akorát teda borec schytal očekávanou instantní čočku, ale vzápětí mu bylo vše odpuštěno. Následovala vrcholová fotkyns s pííívem. Celkem tu fůčalo a pocitově bylo najednou o dobrých 10 stupňů míň.

selfins

cerveza

vejhled

Náš sestup z vrcholu už byl společný, Polka i její přítel z Němec (po té době si už nepamatuju jejich jména, další důvod, proč si to psát rovnou) měli stejnou cestu jako já, jen spali vyloženě v místních refugiích. Dohromady jsme obdivovali krásy místní krajiny a nekonečné výhledy. 

poslední štac mý trasy

Samozřejmě jsme za tu dobu prodiskutovali různý témata. Tahle ta Polka sice pocházela z Polska, ale ve skutečnosti si už kroutila asi desátý rok v Madridu. Pracovala jako koštovačka a hodnotitelka vín. Jako asi každá práca se asi i tato přejí, resp. přepije, protože víno nebylo jejím nejoblíbenějším špiritusem, bylo jím pivo. 

Při klesání jsme sem a tam někoho míjeli. Nějaká tůristka se proti nám drápala do kopca. Jak už bylo zmíněno, su zvyklej každýho v horách zdravit „ahoj“. Při tomhle pozdravu mi nazpátek tahle turistoholka odpověděla: „Hello, jééé, vlastně ahoj teda!“ Chvíli se pozastavuju, polskoněmecký duo pokračovalo dále se slovy, že se stejně někde potkáme  (pozn. nikdy jsem je už potom taky neviděl). Z téhle české holčiny se vyklubala brňačka, takže o to víc proběhlo obousměrné povyměňování zážitků. Posdílel jsem s touhle Barčou vodu i whatsapp se slovy, že se sejdem v Brně na škopku a pokračoval dál. (jop sešli jsme se :-) ). Kroky mě vedly dalšíma klikatýma cestičkama. Pomalu se stmívalo a já pomalu sondoval, kde zase složím hlavu. Spaní trochu na zvláštno, ale šlo to.

to, co jsem měl za sebou

cestička ke spaní

hodně punk spaní

8. den

Z tohodle dne mám asi nejmíň fotek. Co nejvíc jsem se snažil nasávat poslední dny na ostrově. Nenápadně mi začalo docházet, že se ta cesta blíží ke konci. Hlavou jely plány na potenciální tripy, co zlepším na trekovým jídlu (mám od Vánoc sušičku na ovoce, takže jedu samý sušený bomby), co mi dala tahle cesta a taky, že bych si měl na víkend booknout nějakej ten hostel v Palmě. Původně bylo v plánu, že bych zapíchl svoji trasu v městečku Sant Elm, ale řekl jsem si, že to prodloužím do Port d'Andratx a potom se teprve přesunu do hlavního města.

Dojížděl jsem poslední zbytky vody, který mi zůstaly v butolce. 

výhled na minineobydlenej ostrov Sa Dragonera

La Trapa, přírodní rezervace, která stojí za návštěvu (i přes varovnej sajn)

Chýbalo mi skutálet už jen posledních 300 výškových metrů, abych se ocitl v mý první finálový vesničce. Byla to dosti podobná lesní cesta podobná těm u nás v Čechách a na Moravě: spousty vylejzavejch kořenů, o který se snadno zakopává, volný kameny, který rády podjížděj a léty udupaná zem od bot turistů. 

Nicméně o pár desítek minut později jsem se octl v rybářský vesničce Sant Elm! A jako první byl dárek hned na začátku ... pitná voda, která nebyla zaznačená ani na mapách. „Oujééé“ těžko se to popisuje, ale když člověk jde dvacetpět kilometrů s tím, že absolutně neví, kde dobere vodu, tak je tenhle objev stejně vzácnej, jako zapomenutý nerozbalený balení snikrsek ve spižce.

nečekaně pitná tekoucí osvěžující voda

Po osmi dnech se to stalo. Octl jsem se na západním pobřeží stezky, mým prvním finále. Stál jsem tam a cejtil se jako kolosální bourák s úsměvem od ucha k uchu.

 

boží zakončení

Móřo bylo suprově ledový, dokázal jsem ze sebe potopit akorát svejch 70cm. Od druhýho finále - vesnice Port d'Andratx mě dělilo pouhejch 8 km, ale já už nikam nespěchal, pláž se stala mým chillplacem. Pohostil jsem se lůxusní krevetovočesnekovou polívkou s opečenou bagetkou v místní restauračce s kulantním názvem La Cocotte a doplnil to zaslouženým škopkem. K odpoledni už mý kroky vedly liduprázdnou stezkou, akorát ... ne úplně tak prázdnou, jak by se mohlo zdát. Jedna banda tu kolem mě kroužila.

Musím říct, že na tady těch osm kilometrů nebylo ani známky po značení, nikde žádný sloupek, červenej flek na něčem, absolutně nic. S mapama.cz byl ale průchod na pohodičku, takže nebylo co řešiti. Ladným krokem se mi podařilo dostat na místní 300 m.n.m. vrcholky. 

Krásná exponovaná část s uhlazenými kameny a výhledem směrem jak na Port d'Andratx, tak i na vesnici, kterou jsem prošel. 

No a kdybych věděl, že tady potkám dalšího Brňáka, tak vezmu v Sant Elmu víc těch piv. Na jednom z kamenů totiž posedával večeřejíc borec mýho věku, se kterým jsem se dal do řeči.  Vzápětí jsem taky třímal v ruce tuňákovou konzervu a pustil se do ní. Čas krásně plynul. Klučina vyprávěl historky z cest a já se zájmem naslouchal. Měl celou Majorku před sebou. Jak já mu záviděl. Sluníčko se pomalým krokem ubíralo ke spaní a já usoudil, že se posunu dále. Brňan tu sice zůstal, ale mně se na té odhalené větrné hůrce nechtělo nocovat. Byla to nakonec moudrý, protože o kousek níže se mi podařilo najít krásný závětří, kde byl nulovej vítr a já mohl tak v klidu postavit tu moju nouzonocovačku. 

9. den

No a přišel poslední den treku. Posbíral jsem si svůj spánkovej setup a začal postupně scházet do Portu. Les postupně zmizel a vystřídaly ho vily z trošku jiných cenových kategorií. Silnice se plnily luxusníma kárama a já jen přemýšlel, jestli tu jsem správně. Ale jo, byl! Tahle cedule to potvrzovala.

Za vůně rybiny jsem dokmital k místním molům a to už mě vítal samotný konec stezky. Musím říct, že takhle jsem si finiš moc nepředstavoval, v dohledu nebyl ani jeden turista s krosnou. Všude samý pelotony nadějnejch Pogačarů, mraky borců v koženejch bundičkách na svých motokolech a já, spokojen, že se mi podařilo dojít z bodu A, do bodu B. Oujé.

jedno z posledních selfie, to poslední bylo z před sprchy na hostelu

Nic proti nikomu, někdo se šourá, někdo jde, někdo jede, Majorka nabízí zázemíčko pro každýho z nás. Místní asfaltky nabízí fakt betelně jemnej serpentinovej asfalt s neskutečnýma výhledama, takže se není čemu divit, že je to ostrov pro všechny. Já už se jen potom přesunul busem do hlavního města a víkend dojel v něm. Následně jsem po víkendu skočil do letadla a vzpomínal na celej ten bombózní tejden, kterej jsem zrovna prožil...

Epilog

Víkend v Palmě byl v duchu suprově poklidnýho dojezdu. Na hostelovým ubytku to zelo skoroprázdnotou, při březnu tu nejsou tak vytížení. 

prázdná vstupní hala a skromnej kamrlík pro čtyři kolemcestující

Ubytování bylo stejně myšleno jen jako noční útočiště, přes den mě to táhlo do ulic hlavního města.

Nejvíc mě asi uchvátil místní street art, ve zdejších uličkách se dá lehce ztratit hlava, to se potom ty místní kresby sbíraj jak Pokemoni.

i zdejší veterina měla svůj art na vratech

Adelante!

Nechyběla návštěva zdejšího kruhovýho hradu, který naskýtal malebný výhled a Palma byla jako na dlani (a taky uvnitř hradních zdí to krásně ochlazovalo). 

Bellver castle

výhled z hradu

jó na ty kočky se dalo narazit prostě všude

dosti věkem ošlehanej olivovník na ostrově, +- 600 let 

Toulkama Palmou nejde nenarazit na monumentální gotickou katedrálu La Seu. Je to prý jedna z největších gotických katedrál v Evropě.

člověk si vedle ní přijde jako naprostej mravenec

stromořadí

Jídelní gurmáni si tu můžou taky přijít na svoje, ať už to bylo rybí tacos v Naan Street Foodu , nebo fish # chips v místní random reštyce, oboje mělo neskutečný kvality.

Naan Street Food

rybí tacos

Mercat de Santa Catalina #1

Mercat de Santa Catalina #2

Dalo by se toho napsat, natočit, nafotit spoustu, ale nedá to ten pravej pocit z prožitýho dobrodrůža. Alespoň jednou za život by si podobnou cestou měl projít každej. Vzít si krosnu, nějaký věci, který jsou pro něj cenný a sám na svoji pěst vypadnout ze všedního stereotypu. Nemusí to nutně bejt Camino, PCT... stačí si to udělat hezký po svým. Tohle byla neskutečná vlna svobody, to chci ještě několikrát zažít.

P.S. 

Toho francouzskýho postaršího týpka od Valldemossy (s dvacetikilovou krosnou, kterej zabloudil a nechal se posekat místní faunou) ... tak toho jsem potkal na tom mým hostelu.

Při večeru před mým odletem jsme nad plechovkama píva podebatovali o všem možným i nemožným.

Mallorca má rozlohu 3 620 km²,

při zadání "hostel" v Google mapách to vypadá asi takhle

Náhodný potkání? Nemyslím si!

Tohle mě na těch cestách baví.

Poznámky pod čarou:

Nachozeno od vyjití ze dveří a zpátky ke dveřím k bytu: 335 km (13 dnů pohybu)

V čem jsem to šel?

Ahinsa Sundara

Co se stalo s těma Kofilama na první fotce? Sežral jsem je první den.

Jestli tohle někdo četl celý, tak tím strávil minimálně 24 min 36 sekund.

Teplota venku: večer 10°C+-, přes den k 24°C.

Kolik jsem tahal vody? kolem dvou litříků, k tomu nějaký píva a pomaranče

Počet hodin venku bez střechy nad hlavou: 225h

Smrděl jsem? Néé, kdeže.

Kolik jsem tam buchnul peněz? Orientačně kolem 550€.

Doprava	Letenky 139€
	Flixbus 33€
	Bus po Mallorce 10€
Hostelový úbytko	93€
Suprmarkety	111€
Reštyky, kavárny, pekárny	168€

Kdyby chtěl někdo vědět nějaký konkrétní lokace, tak mně písněte do zpráv, nevím, kdo všechno se k těmto zápiskům dostane.

Howgh