rozlehlá Šumava

...nádherný protaženíčko před něčím větším, co mě čeká za pár týdnů... touhle větou jsem zakončoval poslední výlet. Od posledního přespání v Chřibech utekly dva týdny a přede mnou ležel o trošku větší výšlap, jenž jsem si načrtl už v lednu. Zachtělo se mi přejít Šumavu, pěkně od jihovýchodu z městečka Horní Planá do města Nýrsko, který leží přesně na opačným koncu - na severozápadě. A proč zrovna Šumavu? Nikdy jsem tu nebyl a Šumava mi přišla jako ideální místo pro vyzkoušení si, jaký to je být sám na vícedenním treku (doposud moje přespávací vejletíky byly na jednu, či dvě noci). Tenhle můj šumavskej orientační nástřel počítal s pěti až šesti dny venku. No a jaký to bylo? Ne tak zhurta, pěkně postupně...

orientační trasa (cca 200km)

sobota (1. den)

Stál jsem před sbalenou šestnáctikilovou krosnou, malý nejistý já uvnitř mě bylo lehce na pochybách a říkalo si: "Do čeho ses to zas uvrtal?". Zmíněný rozpaky byly hned zahnaný vidinama toho, co prožiju za dobrodrůžo, zda potkám někoho zajímavýho a kde vlastně ve výsledku skončím. V Brně jsem si odchytl zelenýho flixbusa, kterej jel do Českýho Krumlova. Cesta byla na pohodičku, teda aspoň pro mě, flixovej řidič prožíval perný chvíle s víkendovýma pilotama aut, kteří nechali blinkry doma a na silnici absolutně nedodržovali předpisy. Přistál jsem na krumlovským autobusovým nádraží a měl jsem pár hodin na to si projít město, než mi pojede vlak do Horní Planý. Ladně jsem proplouval mezi proudama cizojazyčných turistů a na každým rohu byla vždy alespoň jedna čínská selfíčkující se grupa (možná se zajeli mrknout na originál?). Krum je každopádně nádherný město a byla by škoda, kdybych ho na svým putování jen tak minul.

nádvoří hradozámku

výhled na Krum z Křížový hory

Při podvečeru proběhlo přesunutí vlakem do Horní Plané, kde jsem stihl ještě vyhompnout na jednu zdejší rozhledničku, ze který se mi naskytl krásnej výhled na Lipno a taky připomínka toho, co mě čekalo další den k projití.

panoramata z Dobré vody

Z rozhledny jsem si to štrádoval rovnou dolů k břehu, abych stihl odchytnout poslední převoznický spoj na druhej břeh. Při chvíli čekání mi bliklo hlavou, že právě někde zde by měla být první ptačí budka s razítkem šumavskýho Everesta (na vybraných osmi vrších jsou schovány ptačí budky s razítkem, štemply takto sbíráš do vrcholovýho pasu, za vyplněný pas dostaneš certifikát za zdolání Šumavy). 

převoz Horní Planá - Bližší Lhota

Na protější straně mě pohltily lesy a já si tak našel místo, kde jsem se na tomhle výletu poprvý prohoupal ke spánku. Po desáté hodině všechen lesní ruch utichal a já tak usnul s lesem.

schovaný houpyhoup spaní

neděla (2. den)

Probuzení přišlo až kolem šesté ráno, ještě jsem se v hamace chvíli pohupoval a potom uznal, že by bylo potřeba vyrazit. Během pár mžiků jsem měl vše pobaleno. Přede mnou čekal dlouhosáhlej přesun dále. Pomalu, ale jistě si mě nacházelo moje tempíčko a hbitě jsem tak ráno překročil rakouský hranice, kde bylo v plánu navštívit rozhlednu Moldaublick (jeden z dalších vrcholů, který u sebe skrýval ptačí budku). Odepl jsem krosnu a nechal ji odpočívat dole na svačinové lavičce (zas takovej sadomasochista nejsem, abych tahal takový kila nahoru-dolů). Z rozhledny byl velkolepý výhled převážně na českou stranu - na Lipno a taky na další kopec, který jsem měl ještě v plánu zdolat - Smrčinu.

Když jsem sešel zpátky k občerstvovacímu stolu, tak již byl obsazen partičkou z nedalekých Budějc. Pokec s nimi trval jen chvíli, zajímalo je, kam jsem měl takhle natěžko ještě namířeno. Řekl jsem: "No chtěl bych tam ještě zandat Plechý a Třístoličník."  Od nich se vysoukala nejistá odpověď: "Ale to.., ale to už dnes asi nestihneš ne?". Vnitřně mi běželo hlavou, proč bych to jako dnes neměl stíhat, když to na mapce vypadá tak snadno. Skoro jsem ani nedožmoulal ořechovou tyčinku a moje kroky už vedly kolem zbytků sněhu na Smrčině. Další ptačí budka mi připomněla, abych ji nezapomněl odlovit. Následně jsem to sypal dál po hřebeni.

šumavskoeverestová ptačí bouda na Smrčině

nikdo - nikde

Překvapením pro mě byla naprosto liduprázdná stezka, nikde nebyla ani noha. Když mi došlo k uvědomění tohoto faktu, tak tu zčistajasna potkávám odpočívající dvojičku, která si dopřávala zaslouženou siestu po několikakilometrové štrece. V krátkosti jsme prohodili několik slov, shodou okolností měli v plánu přejít Šumavu, jen po trochu jiné trase než já. No nic, čekal mě ještě Plechý a Třistoličník, bylo potřeba to hrnout dále. Rozloučil jsem se s nimi se slovy, že se třeba ještě potkáme. 

výstup na Plechý - sníh tu po sobě nechal slušnej maras

Úsek od Plechýho až ke Třístoličníku naskýtal dechberoucí výhledy do okolí, ale bohužel i pohled na paseku, kterou tu po sobě zanechalo kůrovcový řádění. V dálce se na mě smál další z vrcholů, který na mě čekal, ale ten byl v plánu až na další den. To už bych musel mít sedmimílový boty, abych stihl i Bobíka.

kůrovec je surovec

Trojmezí - místo, kde se setkávaj hranice ČR, Rakouska, Německa

Na absolutně prázdným Třístoličníku jsem si odškrtl vnitřní achievement zdolání hřebene i po pochybnostech bandy z Budějc. Tohle vítězství jsem zakrmil kvalitní rybkou z maledivskejch vod.

vsadím se, že tenhle tuňák netušil, že se jeho ostatky dostanou do 1333 m. n.m.

Po vydatném dni jsem slezl zpátky do nižších poloh, kde se mi podařilo najít malebný místo pro spaní - v lesíku blízko studánečky s posezením. Čtyřicetpět kiláků udělalo svoje a já v hamace usnul jak mimino.

pondělí (3. den)

Po probuzení se mi z houpacího spaní vůbec nechtělo. Polehával jsem déle než bylo zvykem, ale hlad mě nakonec vyhnal k nalezenému posezení ze včerejška. Došlo na chystání snídaně, když v tom jsem zahlédl v dálce dvě přicházející postavičky. Nebyl to nikdo jiný, než ta dvojička ze včerejšího dne! Jaké to překvapení. Během snídaňového rituálu jsme se více sblížili, vyměňovali si historky a zážitky z cest. Po ranajkách jsme se společně odkutáleli do Nového údolí, kde místní bývalý strojvedoucí udržuje v chodu občerstvovací vagon. 

Krčma Vagon

Toto nově nabyté přátelství bylo potřeba řádně spláchnout zrzavým iontovým mokem (a ne jedním). Dokázali bychom mluviti o všem možném celý den, ale společně jsme usoudili, že už nastal čas se posunout zase dále. V mezičase se nám krátce dobily baterky mobilů, i ty naše vnitřní. Vyměnili jsme si telefonní čísla, kdyby náhodou bylo potřeba.  

pelhřimovské duo Jirka + Míša a jeden Moravák

Po rozloučení jsme už zase každý šli svojí trasou, já směrem na Bobík + Boubín, Pelhřimováci to vzali oficiálnější cestou po hranici na Železnou Rudu. 

Moje nohy uzobávaly další kilometry, sluníčko se do toho opíralo čím dále více, až se mi z toho ty haksny začaly postupně vařit. Nasvícený osamocený kámen kousek od lesíka mi jasně dával najevo, ať se zuju a hodím na něm rychlej refreš. 

bosky v trávě

O pár chvil dál mě čekalo kratší zastavení ve vesničce s příhodným názvem Dobrá. Míjel jsem menší palušku, která nabízela čepovaný pivíčko a domácí štrůdlík ... dobrá, tomuhle se fakt nemohlo říct ne!

Lhal bych, kdybych napsal, že šlo vše podle plánu. Ranním setkáním, očistou v říčce a hodováním jsem nabral lehčí skluz, ale jak rád říkám - plán je jen orientační. Trasa tedy dostala lehčí edit za pochodu. V podvečer tohoto dne jsem proletěl větším městečkem Volary (během toho jsem udělal nájezd na místní benzinu a oloupil je o slast v kovový tubě - Pikaóóó). Časově bylo pro mě nejvýhodnější přespat kousek od místa, kde začalo stoupání na Bobík, který jsem si chtěl nechat na ráno. Tenhle večer mě opět čekalo spaníčko ve vzduchu, mezi stromy...

úterý (4. den)

Noc nebyla nic moc, tentokrát se mě držela neskutečná převalovačka. Do toho pofukoval silnej větr. Jako bonus se nad ránem z dálky ozval nelidský výkřik do tmy, který jsem nedokázal a ani nechtěl zkoušet přiřadit... 

Po absolutním nevyspání jsem hledal svoje síly. Vyškrábání na první z kopců - Bobík mi celkem trvalo. Po čtyřech dnech bylo potřeba sáhnout po nakopávači nálady - sluchátkách a dodat si do žil trochu energie z balkánskejch rytmů, ať to jde lépe. Stálo to za to, protančil jsem se až k snídani s delikátním výhledem! 

snídaně tajm na Bobíku

Se spokojeným bříškem jsem kráčel liduprázdnou přírodou. Další zastávkou byl pro mě vrchol Boubín, na kterém se vyskytuje rozhledna stejnýho pojmenování. Při studeným větru jsem rozjímal nad dalekosáhlýma výhledama do všech stran.

rozhledna na Boubíně

z Boubína

Pozitivní bylo, že teď už to z 1366 m n. m. valilo jen směrem dolů. Negativní stránka věci skýtala fakt, že díky včerejšímu editu trasy jsem musel chvátat do Vimperku, abych chytil jeden z busů do Kvildy. 

bahnis

Procházel jsem menší vískou před Vimperkem, místní staršina opírajíc se o hůl mě sondoval už z dálky. Podivoval se nad mýma zapraskanýma botama a ptal se, zda jdu z vycházky. Což jsem se nesnažil zapírat. K tomu mi bryskně přihodil další otázku, či jsem potkal vlky, prý se tu jistá bandička potulovala a chodila jim tu na drůběží sváču (hmm, během toho jsem si vzpomněl na ten zvláštní zvuk ze včerejší noci). Po krátkým rozhovoru jsem to tlačil dál do Vimperku, kde se mi podařilo nadopovat kofeinem a čapnout přibližovadlo do Kvildy.

V Kvildě mě přivítáválo tamější obecenstvo.

místní kvildovský mlátičky

Začínala se nade mnou uzamykat obloha. Během pár okamžiků se spustil liják s kroupama, nicméně já už byl připraven v pršiponču a mazal na celoročně nejchladnější místo v ČR - Jezerní slať. Díky těmto podmínkám nabralo tohle místo ještě lepší atmošku. 

poblíž bych fakt přespávat nechtěl.

Jezerní slať

Po propršený hodince se mračna převalila dál do republiky. Pokračoval jsem podél dunivého Hamerského potoka a obdivoval místní nádhernej mecholand.

Hamerský potok

přírodní ledovej nožní wellnes

Pro tuto noc se mi nechtěla roztahovat hamaka, takže jsem celou dobu cílil k místnímu turistickýmu přístřešku, který mi postačil jako útočiště do dalšího rána...

středa (5. den)

Z vyhřátýho spacáčku jsem se ráno horkotěžko soukal ven, venku panovala slušná klendra. Podařilo se mi každopádně tentokrát lépe vyspat. Tenhle den mě čekalo skoroplánované setkání s mým pohodovým zákazníkem z práce - Františkem, který pochází právě z těchto končin. Turistická stezka následovala velice impozantní hlasitou masu vody, kterou byla řeka Vydra.

průzračná Vydra

z Klostermannovýho mosta

"Mnoho vody uplyne, nez se z kamene vytvoří hrnec. Řeka je prastarý hrnčíř, která si zvolila materiál důstojný svým schopnostem. Pracuje pomalu, beze spěchu."

Do dobrých jedenácti hodin mně umíraly ruce na zimu, u té vody se držel slušný povlak chladu. Bylo zataženo a sychravo. Po několika studených kilometrech jsem došel do jedné dědinky, kde jsem velice zpozorněl - u místní hospody tkvěl křídou napsaný poutač na jelení guláš s karlovarskejma knedlosama. Boha ten gulášis byl ale výbornej! Moje tuňáčí konzerva se tak odložila na pozdější příkrm. 

František to časově nezvládal a odložili jsme naše shledání na jiný den. Došlo tak opět k lehčí úpravě plánu. Potřeboval jsem se nějak přemístit do Železné Rudy, abych další den mohl zakončit putování v Nýrsku. Z nedalekých Hartmanic jel jeden odpolední bus, směrem právě do žádanýho místa. Práskl jsem do koní, abych ho stihl.

kousek od Hartmanic

Do Hartmanic se mi podařilo dorazit s dvacetiminutovým předstihem, takže moje kroky vedly ještě do informačního střediska / knihovny, kde jsem dobil baterky. Nabití bylo vyměněno za bezva pokec s místní knihovnicí.

Objevil jsem se v Železný Rudě. Po jednom šedavém dni vysvitlo konečně zase sluníčko! To mě solidně nakoplo a se slušným odpichem jsem letěl na další ze známých vrcholů - Pancíř. 

šumavský dvířka na Pancíři

Nahoře u Pancíře se mi podařilo potkat jen dva lidi, věřím, že v létě se tady s turisty dveře netrhnou...

Blížil se večer a já přemýšlel, kde to opět kempnu. Řekl jsem si, že budu znova okupovat přístřešek, ať si znovu připomenu spaní pod pevnou střechou. Panečku tenhle příbytek měl aj svoju vlastní knihobudku!

moje gusto - přepych a prostor

Usínání mi nedělalo problém, po pár přečtených stránkách z právě zapůjčeného díla od Agathy Christie jsem se odebral do říše snů.

čtvrtek (6. den)

Poslední den chodícího dobrodružství byl přede mnou. Ještě z pelechu jsem si přes booking rezervnul ubytko v Plzni, ať se dokonale vyregeneruju a zcivilizuju před dlouhou cestou do Brniska. Naposledy jsem nasoukal spacák do vaku a vyrazil. 

ranní občerstvení na stezce

Čekalo mě poslední větší stoupání a to na vrchol Špičák (kde je i stejnojmenná rozhledna). Cítil jsem, jak mi při výstupu tepovka letěla do výšin, tohle byl slušnej kardiovražednej výšplh k rozhledně. Opravdu to stálo za to si sem vyšlápnout, odměnou mi byly delikátní rozhledy do okolí.

rozhledna Špičák

zpětný pohled na Železnou Rudu

Čertovo jezero a nejvyšší vrchol Šumavy, ale na ten až někdy příště

Po dvou dnech odmlky mi do whatsappu přistála zpráva od pelhřimovskýho dua, že prý zrovna vychází od Černého jezera. Tak blízko a přitom tak daleko. Pod rozhlednou jsem si vyzvedl odpočívající krosnu, kopl jsem do vrtule a něco mi interně říkalo, že bych ty dva snad mohl ještě potkat. Kutálel jsem se dolů stejnou trasou, kterou jsem se před chvílí pracně dobýval nahoru. 

Čertovo jezero zelo prázdnotou, jezerní plocha pečlivě odrážela svět nad sebou.

Čertovo jezero

Po pár kilometrech se mi podařilo docválat i k Černému jezeru, což je naše největší přírodní jezero a navíc ledovcové. Sluníčko stále svítilo do kroku.

Černé jezero

Dožvejkával jsem poslední sousto z rychlosváči, během toho informuju Míšu s Jirkem, že se mi již podařilo teleportnout z rozhledny k Černýmu jezeru. Odpověď netrvala dlouho, ozvali se mi, že jsou jen kousíček přede mnou! Pokročil jsem tedy dále po červené stezce a po dvou kiláčkách moje oči zahlédly známou dvojici se žlutými baťůžky na zádech. Znovushledání. V několika minutách na sebe chrlíme proudy zážitků za uplynulých pár dní. Přišli jsme na rozcestí. S přáním bezpečnýho návratu domů jsme se rozloučili už nadobro, jejich cesta totiž končila v Hamrech. 

Já to vzal ještě přes les, abych si odlovil jeden z posledních kopců, poté jsem už začal klesat zpátky do nižších poloh. Sluníčko nejen, že svítilo do kroku, ale přímo peklo do kroku. Procházel jsem okolo zdejší obrovitánské vodní nádrže a pomalu vyhlížel můj cíl cesty.

pořádné kus vody, v.n. Nýrsko

Teplem se mi rozpouštěly nohy, tekl jsem jak nanuk, ale přece jen se mi podařilo dofinišovat - cedule města Nýrsko byla pro mě pomyslnou cílovou páskou, kterou jsem zrovna prošel! Od soboty moje nohy vstřebaly okolo 220 kiláků. S blaženým pocitem jsem došel na vlakový nádro, abych si odchytil rychlíka do Plzně a definitivně se tak rozloučil se Šumavou (pro tentokrát, však já se sem ještě někdy vrátím, ať už sám, nebo s někým). 

Další den byl ve formě rychlého prozkoumání Plzně, slíbeného žvance se zákošem Františkem a následného mého vlakového přesunu zpátky na Moravu.

"Neuvěřitelná svoboda, dokonalej výstup ze stereotypu, uvědomění si vděčnosti, člověk je tak nějak víc sdílnější, když je týden pohlcenej v přírodě..." tyhle myšlenky mi jely hlavou po tom, co jsem spokojeně s plným pupkem seděl ve vlaku směrem na Brno. 

Neuvěřitelnej pocit být sám se sebou celej tejden, tohle si někdy zopáknu, je potřeba to posunout o další level dál...

Staty
Našlapáno odhadem: 220 km
Počet odnesenejch zvířat: skoro jedna koza, ani jedno klíště
Počet vypitejch škopků: od pátýho jsem to přestal počítat

Teplota venku: večer 0°C až 4°C, přes den 10°C až 20°C

Zbylo jídlo z batoha?: ne

Vrcholy z Šumavskýho Everesta: 5/8

Howgh